Hlavním úkolem lidských bytostí na Zemi je produchovnit hmotu, prozářit ji světlem Ducha. Jen takto se uskuteční Ráj na Zemi.

 

     Materialismus je duševní nemocí, pandemií, která zaslepila celý svět. Byla doba, kdy byl do určité míry nutný, ale dnes je už jen zvrhlou úchylkou v našem myšlení.

 

     Proč lidé stále nechápou, že vyškrtneme-li ze svého života pojem Pravda, pak nemá žádný život smysl? Je tak těžké pochopit, že bez nejvyššího principu Dobra a Spravedlnosti se rozpadá celý náš život, neboť nikam nesměřuje? Bez Pravdy jsou všechny ušlechtilé hodnoty naprosto zbaveny významu a celá naše existence je vedena ad absurdum, k nesmyslnosti. Jak se pak můžeme divit, že nejsme spokojeni se svým životem? I kdybychom vlastnili půlku světa a mohli si dopřát všechny možné rozkoše, nebudeme šťastní, ale zničíme se.

 

     Je krása pouze subjektivní, individuální záležitostí? Někdo by mohl říci, že ano, poněvadž každému se líbí něco jiného. Ale to je pouze povrchní pohled na krásu, pohled lidského ega. Neboť nad nějakým obrazem se lidé sice mohou dohadovat o tom, zda je krásný, či ne, ale čím více je v tom, co je krásné, obsažena čistota, harmonie, posvátnost a vznešenost, tím lépe se všichni lidé shodnou na tom, že to, co takovéto hodnoty obsahuje, je skutečně krásné. Kdo by například řekl, že růže není krásná? Nebo západ slunce či zářící měsíc v úplňku? Tam, kde se lidé dohadují o tom, co je krásné, krása není. Krása je v tom, co lidi spojuje v tichém úžasu a pocitu posvátného. Avšak i takováto krása nemůže plně uspokojit lidskou duši, neboť tu chybí aspekt věčnosti. My totiž stále hledáme krásu venku! A v tomto světě není nic věčné. Ano, i tato vnější krása, která jednou pomine, má svůj veliký význam, ale nesmíme se u ní zastavit. Musíme hledat její podstatu. A tu najdeme jen v našem nejhlubším nitru, neboť tam je brána do věčného duchovního světa, jehož je Krása trvalou součástí.

 

     Vědci nedovedou vysvětlit krásu, tak podstatný faktor přírody. Myslí si, že krásno samo o sobě neexistuje, že existují pouze krásné jevy. Krása má však bytostnou existenci, je jedním z projevů Boha. Krása je v přírodě nepochybně spojena i s rozmnožováním, ale to jen ve svém nejnižším projevu. Navíc u některých živočichů nijak nepomáhá k přežití, není užitečná v darwinovském smyslu. Například pávovi jeho nádherný ocas spíše překáží v „boji o přežití“ a zdá se tedy, že krása je pro páva důležitější než jeho vlastní život.

 

     Krása je vznešená a tajemná bohyně, která tomu, čeho se dotkne, vlije část své esence, ale pak odletí a my vidíme už jen to, co po ní zůstalo. Nikdy nevidíme Krásu samu. A proto když vidíte krásnou věc nebo slyšíte krásnou hudbu, odmyslete si onu věc, odmyslete si onen zvuk a chtějte nahlížet Krásu samu. Ale budete-li nahlížet pouze očima, Krása vám vždy unikne. Je třeba odstranit závoj překrývající smysl, kterým se dá Krása vnímat.  A tímto „smyslem“ je duchovní srdce.

 

     Jestliže nedokážeme mlčet, jak můžeme kvalitně mluvit? V esoterním křesťanství se říká, že například cisterciáčtí mniši po celou jednu inkarnaci mlčeli, aby se v příštím životě stali dobrými řečníky. To samozřejmě dělat nemusíme, ale jsou lidé, kteří nedokážou mlčet ani malou chvíli. Mají potřebu stále něco sdělovat, i když se jedná o nesmysly a zbytečnosti. To svědčí zejména o vnitřním neklidu a chaosu v úrovni mysli. Tímto mluvením se snaží svůj vnitřní neklid ventilovat ven a mají pocit, že se ho na chvíli zbaví, ale nakonec dosahují opaku – neustálým mluvením ho ještě zvětšují.

 

     Hluboké mlčení je zdrojem síly a nesmírně dynamické energie. Ne nadarmo se praví, že mlčeti je zlato. Neboť skutečně je možné skrze mlčení nalézt ve svém nitru nejušlechtilejší energii, duchovní zlato. V naší duši se na úrovni hrudníku nachází duchovní srdce, které je například u některých křesťanských světců znázorněno jako zlaté slunce na hrudi. Neberme to pouze symbolicky. Tento velejemný zdroj světla se v nás skutečně nachází a my máme možnost jej nalézt. To se nám však může podařit jedině tehdy, až se naše mysl ztiší a nakonec úplně zmlkne. A teprve v tomto mlčení se v nás v pravý čas a díky Milosti začne projevovat velmi jemná substance světla, klidu a lásky.

 

     Čím hlubší je naše mlčení, tím větší je naše vědění. Ptáte se, jak mohu něco vědět, když mlčím? Když je má mysl prázdná? Avšak to je právě ten moment, kdy se můžeme něco dozvědět. Něco skutečně reálného. Do chaotické mysli, zaplněné nesmysly, malichernostmi, zkreslenými představami a nečistými touhami nikdy nevstoupí ušlechtilá a Světlem naplněná myšlenka. Nemůžeme očekávat, že přijdeme na úžasné a geniální nápady, nenaučíme-li svou mysl mlčet. Protože jen díky vnitřnímu mlčení v nás může zazářit světlo pravého Vědění.

 

     Miluj a budeš milován, dávej a bude ti dáno, pomáhej a bude ti pomoženo. Pěstuj vnitřní bohatství a toto se ve správný čas projeví a zhmotní i na fyzické úrovni.

 

            Je velkou chybou, že se z filosofie stala pouze abstraktní spekulativní disciplína, opírající se o materialistickou ideologii. Dnešní pseudofilosofie je jen snůška prázdných šedivých teorií, které sice znějí učeně, ale jsou úplně mimo skutečnost. To, co se dnes nazývá „filosofie“, je nepřehledný slepenec nesmyslů a polopravd, který zavádí od pravého poznání Pravdy, a tedy nemá se skutečnou filosofií nic společného. Pravá filosofie vede člověka k pochopení duchovních zákonitostí a také k jejich praktickému aplikování v životě. Filosofie totiž nesmí být pouze teoretická, musí být hlavně prakticky uskutečnitelná, jinak nemá žádný smysl. A to je právě to, co dnešní akademičtí „filosofové“ nedělají, a proto jen spekulují a hádají se, která teorie je lepší. Ale ať si jen ti skeptičtí intelektuálové zkusí ve svém životě důsledně praktikovat ty své zvrhlé materialisticko-agnostické teorie (pokud to vůbec jde) a uvidí, do jakého duševního pekla je to zavede (pokud v něm už nejsou)! Pak poznají, jak „kvalitní“ jsou jejich teorie!