Obsah

 

Úvod

Co se v mládí naučíš, ke stáru jako když najdeš

Dočkej času jako husa klasu

Není všechno zlato, co se třpytí

Pro jedno kvítí slunce nesvítí

S jídlem roste chuť

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne

Kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt

Chybami se člověk učí

Kdo nic nedělá, nic nezkazí

Kdyby jsou chyby

Podle sebe soudím tebe

Mezi slepými jednooký králem

Neříkej hop, dokud nepřeskočíš

Potrefená husa nejvíc křičí

Ševče, drž se svého kopyta

Stokrát opakovaná lež se stává pravdou

Nekupuj zajíce v pytli

My o vlku a vlk za humny

Lež má krátké nohy

Ani kuře zadarmo nehrabe

Všeho moc škodí

Starého psa nové kousky nenaučíš

Podej prst a vezme celou ruku

Doma není nikdo prorokem

Práce kvapná, málo platná

S chutí do toho, půl je hotovo

Žádný strom neroste do nebe

Všeho do času

V nouzi poznáš přítele

Neopouštěj starou cestu pro novou

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej

Konec dobrý, všechno dobré

 

UKÁZKA Z KNIHY:

 

Úvod

Všechna velká náboženství, řada duchovních směrů, filosofické školy, učení jógy i další systémy obsahují principy duchovního vývoje člověka. Jedná se v podstatě o možnosti a metody vědomého vnitřního vývoje směrem k poznávání životních zákonů i zkvalitňování vlastní bytosti.

Jednou ze škol, kde se uvedený proces realizuje, je i škola, kterou absolvují všichni bez rozdílu, neboť je školou samotného života. I když se člověk přímo nezajímá o určitý duchovní směr či filosofické učení, neustále prochází procesem výuky na základě životních situací, problémů, vztahů a tak dále. Tento přirozený proces se neopírá o psané osnovy a učebnice, a přesto vede ke zrání lidské duše. Za jeden z jeho produktů lze považovat i lidová přísloví, představující jakousi esenci životní moudrosti ztvárněnou tou nejjednodušší, ale nesmírně výstižnou formou.

Některá z přísloví, spolu s jejich významem pro vnitřní vývoj lidské duše, tvoří obsah následujících stránek.

 

Co se v mládí naučíš, ke stáru jako když najdeš

Význam tohoto přísloví bývá spojován se získáním určité dovednosti, schopnosti či znalosti, která v pozdějších letech přináší svému nositeli užitek. Člověk se však nenarodil pouze pro uspokojování zevních potřeb, chápaných v pozdějším věku jako tak zvané zajištěné stáří. Existence v tomto světě jistě vyžaduje odpovídající míru pozornosti, tak aby měla důstojnou podobu. Škola života, jíž všichni chtě nechtě procházejí, má však především prohlubovat a rozvíjet lidské vědomí. Pokud člověk v tomto směru získá v mladším věku odpovídající vědomosti a zkušenosti, bude odměněn moudrým prožíváním stáří, které nebude naplněno pouze vzpomínkami na uprchlé mládí. Čím je člověk starší, tím by měl být moudřejší. A především jeho vnitřní život by se měl stávat bohatším a přinášet pochopení smyslu a naplnění pozemské existence.

 

V nouzi poznáš přítele

V různých životních situacích si člověk může ověřit charakter skutečného přátelství, které je oporou i v době nesnází a potíží. Povrchní vztahy většinou v takových zkouškách neobstojí a ztrácejí tak svoji hodnotu.

Existují však i situace, v nichž i dobře míněná pomoc zvnějšku nepřináší potřebný efekt nebo je zcela neúčinná. Takové momenty vedou člověka k hledání pomoci mimo viditelný svět, ve sféře ducha. Ve velmi kritických situacích se k podobnému postupu odhodlávají mnohdy i lidé nevěřící či dokonce zapřisáhlí ateisté. Pokud je touha a prosba o pomoc upřímná, nezůstává bez odezvy. Pomoc přichází různou formou a nemusí to být okamžitě. Člověk se však tímto způsobem může přesvědčit, že není nikdy sám a svého nejlepšího přítele má stále nablízku. Bůh nikdy neopouští člověka, i když člověk někdy opouští Boha.

 

Neopouštěj starou cestu pro novou

Lidé se ubírají různými životními cestami, přičemž zcela přirozeně dochází i k menším či větším změnám. Uvedená věta však upozorňuje na cestu vnitřní, na individuální duchovní vývoj.

I v tomto směru existuje řada cest, prezentovaná například známými systémy velkých náboženství i řady dalších duchovních směrů. Zde je třeba připomenout i existenci značného počtu směrů, které lze zjednodušeně označit jako cesty pseudoduchovní. O nich však v tomto případě nebude řeč. Jedná se zde o skutečnost, že každá duše si do tohoto světa přináší i způsob duchovní seberealizace, neboli předurčení pro určitou duchovní cestu. Pokud ji člověk najde, což musí poznat vnitřně, a pokud na ni získává poučení, moudrost, lásku a sílu, neměl by ji opouštět třeba z pouhé zvědavosti nebo proto, že jiná cesta se mu jeví jako rychlejší, pohodlnější či zajímavější.