Obsah

 

Malí učitelé

Bezprostřednost

Pravdivost

Důvěra

Čistota

Citlivost

Radostnost

Hravost

Tvořivost

Zvídavost

Přítomnost

Soustředěnost

Otevřenost

Energie

Přátelskost

Příroda

Svoboda

Ideály

Vize

Nová generace

 

 

Malí učitelé

 

V současné době narůstá počet zájemců o různé duchovní směry, metody hlubšího sebepoznávání, vnitřního růstu a sebezdokonalování. Zdroje inspirace jsou přitom rozmanité. Počínaje východními naukami, jako je buddhismus, taoismus či jóga, přes takzvané cesty vnitřního křesťanství až po metody vytvořené v posledních desetiletích. Cílem všech opravdových směrů je poznávání podstaty lidského života, jeho významu i smyslu. V souladu s tím pak nastolení odpovídajících změn v oblasti myšlení i jednání tak, aby prožívání pozemské existence bylo přirozenější, radostnější a vědomější.

            Většina lidí byla anebo je v kontaktu s malými dětmi. Jejich schopnosti, chápání a myšlení bývají přitom ze strany dospělých mnohdy podceňovány a považovány za nedokonalé a nedostatečné. Na jedné straně je pravdou, že schopnosti dětí nejsou dostatečné pro samostatnou existenci v tomto světě. Na straně druhé však předčí dospělé v řadě citových a mentálních projevů. Neměli bychom je proto podceňovat, ale naopak vnímat jako inspiraci a impuls k vlastní změně.

            Jedním z argumentů pro takový postoj může být prosté porovnání životních projevů malého dítěte a dospělého člověka na sklonku života. Opomeneme-li změny ve fyzické úrovni vyvolané chodem času, nejeví se předpokládaná mentální nadřazenost dospělých nad dětmi jako zjevná výhoda. Dětská bezprostřednost, radostnost, zvídavost a činorodost bývá postupně u mnohých lidí nahrazena škarohlídstvím, neupřímností, nezájmem či apatií. Tato skutečnost je často chápána jako následek obtížného života, který jednou dolehne i na současné děti. Toto konstatování je však třeba doplnit otázkou, proč má život takový charakter. Všechny duchovní směry informují o tom, že život člověka je takový, jaké je jeho myšlení. A to je právě oblast, v níž nám mohou být děti cennou inspirací.

            Neznamená to samozřejmě, že rodiče nebo vychovatelé se budou ve všem podřizovat představám dětí, které nemají dostatečně rozvinutou rozlišovací schopnost pro hranice vlastních projevů. Tyto meze je třeba citlivě nastavit ze strany dospělých, což je důležitou součástí výchovy. Je však třeba zdůraznit slovo citlivě, neboť výchova nemá představovat snahu zformovat dítě k obrazu svému, ale vytvořit prostor pro jeho individuální vývoj. Takový postoj zároveň umožní dospělému lépe vnímat přirozené projevy dítěte a případně je využívat jako inspiraci pro vlastní rozvoj.

            Poukaz na dětskou povahu se objevuje i v učení Ježíše Krista. Na stránkách Matoušova evangelia můžeme číst: „V tu chvíli přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: Kdo je vlastně největší v království nebeském? Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl – Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.“