Náhled knihy 58

Slunce Orientu

druhé vydání 1996

život Buddhův podle posvátných textů indických

Emilio Ribas

překlad Rudolf Janíček 
ilustrace Václava Císařovská

Kniha přináší zajímavou formou příhody ze života Buddhy a jeho rozhovory s žáky. Jedná se o druhou knihu z řady „Moudrost staré Indie“.

Vázaná, formát 110 x 200 mm, barevné ilustrace, 128 stran.

OBSAH:

 

Předmluva

Zrození a mládí Buddhovo

Život v paláci

Odchod do ústraní

Pravá cesta

Návštěva rodného města

Šíření nauky

Síla ženy

Povznesení ducha

Lidské utrpení

Vzájemná pomoc

Zrcadlo pravdy

Konec pozemské pouti

Poznámka

 

UKÁZKA Z TEXTU: 

I.

PŘEDMLUVA

 

Socha mudrce záhadného úsměvu dnes zdobí mnohá muzea světa. Na Západ přišla obestřená legendami a často doprovázená nepochopením. Nepochopením podstaty, ze které pramení onen úsměv, povznesený nad starosti i radosti tohoto světa. Nositelem záhadného úsměvu je vznešený princ, který opustil své bohatství, aby jako žebravý mnich hledal odpověď na nejpalčivější otázky života, aby pátral po příčinách utrpení, po příčinách nemoci, stáří a smrti. Přes to, že buddhistický kánon obsahuje sedm tisíc svazků, Buddha sám nenapsal jedinou knihu. Psal své zákony do vanoucího větru a ti, kteří je zachytili, byli jeho žáci. Buddha dovedl výstižně hovořit, ale k vyjádření pravdy dokázal použít i hluboké mlčení. Naslouchajícím dával příklad především svým srdcem, které se s naléhavou výzvou obracelo k lidem vznešeným i prostým. Jedni chápou Buddhu jako Boha, druzí v něm uctívají Mistra, který pomáhá ostatním odstraňovat příčiny utrpení, další jej považují za člověka hledajícího dokonalost a jsou i tací, kteří díky své školské učenosti rozpitvali učení Buddhovo a zanechali z něj jen neživou mumii. Ti, kteří chtějí Buddhovu nauku analyzovat, si sami staví překážku k jejímu hlubšímu pochopení. Buddhismus totiž ve své podstatě není ani vědou, ani filozofií, ani náboženstvím. Chceme-li ho blíže pochopit, musíme se na něj dívat jako na zářící lotos na hladině jezera a musíme jej procítit jako chladný vánek po dusném bezvětří. Dovolme, aby nás okouzlil jako vznešená melodie, jako čisté umění, jako nejhlubší hlas lidského srdce.

 

 

IX.

POVZNESENÍ DUCHA

 

Měsíce ubíhaly a panovník, který vládl v té době v Magadhsku, svolal šlechtice a vysoké úředníky z celé země, aby vyslechli slova Buddhova. V nosítkách vynesli Buddhu do velkého kláštera, který se zvedal na vysokém pahorku asi tři míle od Uruvily. Ctihodné posluchače uvítal Ságata. Buddha a Ságata po chvilce vyšli z kláštera a usadili se ve stínu jeho východních zdí. Pozvaní posluchači je obklopili, jako se vlny uzavírají nad kamenem hozeným do jezera, a zvědavě si prohlíželi oba mnichy. Buddha vycítil, že by rádi věděli, který z nich je Mistr. Pokynul rukou a řekl Ságatovi: „Povstaň!“ A Ságata se jakoby vynášen neviditelnou silou počal zvedat výš a výš, kráčel ve vzduchu, nakonec opět sestoupil na zem a poklonil se u nohou Buddhových. Přítomní si pomysleli: „Ten, který se vznesl, je jistě žákem, protože se klaněl svému Mistrovi. Jestliže má takové schopnosti žák, jakou moc musí mít teprve jeho učitel.“ A všichni se až k zemi poklonili Buddhovi.

Buddha řekl: „Viděli jste, jak Ságata vystoupil do výše?“

„Ano,“ odpověděli jednohlasně.

„Váš duch se musí pozvednout ještě výš. Je však jako holubice s nožkami zatíženými závažím zlých činů. Hněv a sobectví jsou těžkým břemenem. Proto nemůžete vzlétnout až k azurovému nebi. Přetněte pouta, která vás drží u země, pak budete stoupat vzhůru k neskonalé blaženosti. Předávejte tato slova po městech i vískách, rozjímejte o nich, žijte v míru a milujte se vespolek. Tak dojdete věčného klidu.“

Účastníci shromáždění se mlčky rozcházeli a Buddha je doprovázel pohledem z klášterní zdi. Bylo to, jako když vítr roznáší semena stromu do všech stran a nabízí tak nový život pro okolní zemi.

 

Druhého dne potkal Buddha na procházce starého přítele, který již na první pohled prozrazoval, že se netěší dobrému zdraví. Jmenoval se Séna. Byl to člověk, který se léta věnoval asketickým cvičením a sebetrýznění. Nyní však naopak vyhledával pouze smyslové rozkoše a s morálkou si nedělal přílišné starosti.

Buddha jej oslovil: „Je pravda, že jsi kdysi hrál na loutnu?“

„Ano, Mistře, proč se na to ptáš?“

„Myslíš, že loutna vydá správný tón, jestliže jsou její struny příliš napnuty?“

„To je vyloučené.“

„A co když struny příliš povolíš?“

„Ani takový tón nebude správný.“

„Takže struny nesmí být ani příliš napnuté, ani příliš povolené. Musí být naladěny správně.“

„Ano, bezesporu.“

„Vidíš, tvá duše se podobá loutně. Zeslábne společně s tělem, jestliže se přepínáš díky tvrdým asketickým cvičením. Naopak zchoulostiví a ochabne v případě, že se oddáváš jen smyslným požitkům a radovánkám. Důležité je uvést své síly do rovnováhy. Rovnováha představuje zároveň i správnou míru tvých činů a přináší zpevnění v oblasti morální. Příliš napjaté struny praskají a příliš volné přestávají hrát.“

Navečer hovořil Buddha s učedníky, kteří usedli na okraji lesa.

„Představte si pasoucí se stádo na úbočí hory a opodál velký rybník a mokřiny. Přichází člověk, který pomocí větví a travin zamaskovává cestu určenou stádu a naopak vedle líčí cestu vedoucí do bažin. Vtom se však objevuje další člověk, vidí nebezpečí a uvolňuje znovu správnou cestu.“

„Jaký smysl mají tvá slova, Mistře?“

„Bažina představuje požitky a smyslné rozkoše. Stádo lidské tvory a člověk, který chce stádo zahubit, zlé síly.

Pravá cesta, kterou odkrývá druhý člověk, je cestou víry, dobré vůle a lásky.“

„A jak je to s člověkem, který hledá pravou cestu?“

„Ten, kdo hledá tuto cestu ztajenou lidskou zlobou a snaží se pomáhat i svým bližním, dosáhne jednou blaženosti a osvícení. Srdce člověka, který zná pravdu, se podobá dnu klidného a jako křišťál čistého moře.

Dlouhá je noc pro toho, kdo nespí, dlouhá je cesta pro toho, kdo je unaven, a dlouhé je utrpení stálých zrodů pro nevědomého, který nevidí světlo pravdy.“

 

Poté Buddha utrhl několik listů ze stromu a řekl: „Kde je víc listí, v mé ruce nebo na okolních stromech?“

„Jistě, že v tvé ruce je listů mnohem méně než na stromech,“ odpověděl jeden z žáků.

„Ano, i já jsem nalezl mnohem víc, než jsem vám odhalil. Nenaučil jsem vás všemu proto, že by vám to nyní nijak neposloužilo a příliš by vás to vzdalovalo od pozemských záležitostí. Důležité pro vás je znát cestu k vysvobození. Tak jako moře má jedinou chuť, chuť soli, tak toto učení má jediný cíl – osvobození. Zítra se s východem slunce vydáme do dalšího města.“

 

Za letního rána se Buddha a jeho žáci vydali na cestu. Po nějaké době se k nim připojil Dévadatta, bratr Buddhovy matky. Předpokládal, že dospěje ke stejným schopnostem jako jeho synovec. Snažil se opravovat Buddhovo učení a nahradit určitá pravidla, která se mu jevila jako mírná, přísnějšími. Jeho snaha skončila nezdarem a tak se vydal do hlavního města Magadhska, aby zde promluvil s Ahtasútrem, synem krále Bimbisára. Mladému princi lichotil tak, že od něho nakonec obdržel několik budov k provádění přísných cvičení. Společně zde založili školu, která vyžadovala dodržování přísných pravidel, hladovění i sebetrýznění.

Buddha se dozvěděl o počínání svého strážce a Dévadatta navštívil. Ten ho požádal, aby schválil přísná pravidla a asketické metody, které prý dovedou člověka k nejvyšším stupňům poznání. Odůvodňoval to takto: „Tělo se skládá z třiceti součástí a žádná z nich nemá božský původ. Všechny jsou počaty v hříchu a od svého zrození jsou určeny jen ke zkáze. Tělo podléhá utrpení, hříchu, nemoci a smrti. Musíme jím tedy pohrdat a oblékat je jen do cárů sebraných na smetišti.“

Buddha odpověděl: „Tělo obsahuje jistě mnoho nečistot a jeho údělem je nakonec splynout s prachem země. Protože je ale nástrojem v řetězu příčin a následků, musíme dbát na to, aby bylo nádobou plnou pravdy a ne schránkou hříchů.

Je špatné vidět smysl života v tělesných rozkoších, není však také správné odpírat tělu jeho přirozené potřeby a přidávat svévolně k jeho údělu zbytečná trýznění.“

Dévadatta mlčel a Buddha pokračoval:

„Znečištěná lampa bez oleje nemůže svítit a také tělo vysílené přísným cvičením a sebetrýzněním nemůže přijmout světlo pravdy. Tvé zásady nevedou žáky střední cestou, kterou jsem vytyčil. Nemůžeme nikomu zakazovat přísná cvičení, když si je sám zvolil. Nemůžeme však tato cvičení také nikomu vnucovat, protože jsou docela zbytečná.“

Dévadatta odešel, postavil se však proti Buddhovi a jeho učení očerňoval.

Po tomto setkání řekl Buddha svým žákům:

„Nic neunikne vrtošivému soudu lidí. Posuzují nepříznivě toho, kdo mluví, a kárají toho, kdo mlčí. Reptají i proti tomu, kdo jim ukazuje cestu k pravdě. Málo však na tom záleží. Žijte poctivě a druhé nechte mluvit.“

Nákupní košík
Nákupní košík je prázdný