Náhled knihy 28

Polarita života

druhé vydání 2008

hledání vnitřní rovnováhy a harmonie

M. Mihulová – M. Svoboda

Publikace naznačuje cestu k vnitřní harmonii s použitím stovky konkrétních příkladů, odpovídajících zákonu polarity. Pochopení jeho projevů ve vnějším i vnitřním světě umožňuje člověku nastolení větší stability, využívání energie protipólných jevů, moudřejší pohled na svět i vyrovnanější život.

Z obsahu: světlo – temnota, iluze – skutečnost, čas – věčnost, duch – hmota, bdění – spánek, žena – muž, pokora – pýcha, dávání – přijímání, radost – smutek, zdraví – nemoc, dobro – zlo, mládí – stáří, život – smrt, začátek – konec

Vázaná, formát 110 x 200 mm, 200 stran.

Cena: 208Zlevněno z: 245 Kč

OBSAH:

Polarita života

Světlo – temnota

Oheň – voda

Jin – jang

Pozitivní – negativní

Absolutní – relativní

Iluze – skutečnost

já – Já

Čas – věčnost

Minulost – budoucnost

Duch – hmota

Chaos – řád

Konečné – nekonečné

Stvoření – evoluce

Přirozené – nadpřirozené

Věda – náboženství

Analýza – syntéza

Teorie – praxe

Komplikovanost – jednoduchost

Východ – Západ

Aktivita – pasivita

Bdění – spánek

Pohyb – klid

Střed – obvod

Nevědomost – moudrost

Rozum – intuice

Vědomí – nevědomí

Léto – zima

Teplo – chlad

Cit – intelekt

Žena – muž

Já – ty

Jedinec – dav

Samota – společnost

Tajné – veřejné

Jednota – mnohost

Mlčení – mluvení

Ticho – hluk

Otevřenost – uzavřenost

Stud – necudnost

Askeze – smyslnost

Morálnost – amorálnost

Čistota – nečistota

Pravda – lež

Láska – nenávist

Laskavost – přísnost

Náročnost – nenáročnost

Kritičnost – nekritičnost

Chvála – hana

Tolerance – neústupnost

Připoutanost – nezávislost

Lehkost – tíha

Dostupnost – nedostupnost

Odolnost – změkčilost

Odvaha – zbabělost

Spravedlnost – nespravedlnost

Násilí – neubližování

Síla – slabost

Sebevědomí – nedůvěra v sebe

Samostatnost – závislost

Rozhodnost – nerozhodnost

Přeceňování – podceňování

Pokora – pýcha

Poctivost – faleš

Vzestup – pád

Malost – velikost

Spokojenost – nespokojenost

Stabilita – labilita

Závist – přejícnost

Obdiv – nezájem

Všednost – výstřednost

Dávání – přijímání

Sebekontrola – spontánnost

Napětí – uvolnění

Jemnost – hrubost

Primitivnost – kultivovanost

Pracovitost – lenost

Ledabylost – přesnost

Trpělivost – nedočkavost

Systematičnost – hravost

Naivita – rafinovanost

Veselost – vážnost

Radost – smutek

Optimismus – pesimismus

Ztotožňování – odstup

Nenápadnost – výjimečnost

Věrnost – zrada

Chudoba – bohatství

Plnost – prázdnota

Zdraví – nemoc

Krása – ošklivost

Dobro – zlo

Nebe – peklo

Anděl – ďábel

Staré – nové

Mládí – stáří

Život – smrt

Zrno – plevy

Osud – svobodná vůle

Začátek – konec

 

UKÁZKA Z TEXTU:

 

Polarita života

 

Hlubší pohled na naše okolí odhaluje skutečnost, že žijeme ve světě dualismu. Jinými slovy řečeno, ve všech jevech kolem nás i v nás se projevuje polarita. Od nejmenších částic hmoty, přes oblast přírody, svět lidí, kosmické prostory až po nadsmyslové sféry, všude lze odhalit nesmírný počet protipólných projevů. Negativní a pozitivní prvky v nejširším slova smyslu vytvářejí jednotu projeveného světa tak, jako světlo a stín tvoří společně viditelný obraz na fotografii.

Z hlubin nekonečné Prázdnoty se působením Nejvyšší Inteligence rodí nesčíslné řady duálních projevů, jejichž vzájemná vyváženost zajišťuje zachování celkové rovnováhy. „Všudypřítomná“ polarita představuje zároveň i mohutný energetický potenciál, působící jako evoluční hnací síla.

V polarizovaném prostředí žije i člověk. Od života očekává převážně naplnění svých osobních přání a vyhledává zejména příjemné stránky žití. Zapomíná přitom na druhou stranu všech životních projevů, která na základě principu polarity zákonitě také existuje. Uvědomění si této skutečnosti umožňuje moudřejší pohled na svět i vyrovnanější život v něm.

Princip „zlaté střední cesty“, jenž nemá být v žádném případě chápán jako propagace průměrnosti nebo životní šedi, hraje v tomto směru důležitou úlohu. Představuje cestu vyhýbající se nezdravým extrémům, umožňuje využívat potenciál daný existující polaritou a zároveň přiblížení stabilitě středu.

Naše vědomí představuje ohnisko, v němž se soustřeďují nejrůznější vnější i vnitřní vlivy. Pokud mezi nimi dokážeme nastolit alespoň relativní rovnováhu, přibližujeme se ke stavu vnitřní harmonie. Úspěšnost v tomto směru závisí především na postoji ke všemu, co nás ovlivňuje. K jeho správnému formování pak ve velké míře přispívá pochopení polarity ve světě jevů.

Lidé někdy zbytečně ztrácejí energii v boji s určitými protiklady a nejsou schopni pochopit jejich zákonitou existenci. Tím si zároveň vytvářejí i bariéru k poznání jednoty, slučující na vyšším stupni protikladné jevy.

Polarizovaný svět představuje mimo jiné i vhodné pole pro působení svobodné vůle člověka. Právě v tomto prostředí se můžeme učit rozlišovat charakter všech projevů a přiklánět se k těm, které považujeme za prospěšné.

V některých případech mohou opačné póly vytyčovat i úsečku, po níž probíhá vývoj lidského vědomí. Je to např. nenávist a láska, egoismus a altruismus, lež a pravda i řada dalších protipólných projevů, které představují zároveň i určité evoluční stupně.

Na následujících stránkách je uvedena stovka příkladů z téměř nekonečné řady životních projevů, působících na nás jednou pozitivním, jindy negativním pólem. Zamyšlení nad nimi by nám mělo umožnit lepší orientaci ve vnějším i  vnitřním světě a připomenout, že každá událost, každý projev má svoje dvě strany.

 

 

Světlo – temnota

 

Již v Bibli se můžeme dočíst o působení dvou základních principů – světla a temnoty. Jedná se o polaritu, doprovázející od počátku vznik tzv. projeveného světa. Světlo zde symbolizuje nejvyšší tvůrčí sílu, Božskou praenergii a temnota pak prázdno, jakési bezvládné „nic“. Spojením obou principů dochází ke vzniku světa, jenž se rodí z prázdnoty oplodněné Božským světlem.

Toto spojení bývá vyjadřováno také pomocí matematických symbolů jedničky a nuly. Tvůrčí impulz – jednička oživuje spící či mrtvou prázdnotu – nulu a probouzí ji k životu, vyjádřenému dokonalým číslem deset.

Působení dvou základních principů se však netýká pouze počátku světa, neboť i v každém okamžiku jeho existence lze odhalit projevy protikladných energií.

Také lidský život obsahuje zákonitě světlé i temné stránky. Neměli bychom si tedy vytvářet představy o dokonalém žití v tomto světě a zároveň zapomínat na prvky nevědomosti, jež jsou v něm zákonitě přítomny. Pokud se snažíme o hlubší pochopení vlastní existence, musíme být připraveni poznávat také projevy nevědomosti v nejširším slova smyslu, a to nejen kolem sebe, ale často i v nás samotných.

Pokud máme dojem, že ve světě dnes převládá nevědomost, měli bychom sami udělat něco pro přiblížení ke světlu a přispět k vytváření potřebné protiváhy k temné nevědomosti.

I v životě přírody se pravidelně střídá působení světla a tmy tak, jak den přechází v noc a naopak. Tento pravidelný cyklus probouzí v jedné části pozemský život k aktivitě, v druhé jej posouvá do oblasti pasivity a odpočinku. Vlastnosti a projevy světla i tmy, někdy chápané pouze symbolicky, v tomto případě dostávají konkrétní podobu na hmotné úrovni. Střídání světla a tmy odpovídá současnému stupni vývoje přírody i lidstva, žijícího v úrovni dualismu. Jen málokdo tuší existenci absolutní neměnné sféry, v níž se jednou může lidský duch svobodně projevovat, nepodléhaje neustálému působení protikladných sil. Podle odkazu mudrců všech věků má jednou každá lidská bytost dozrát ke stavu čistého vědomí, kdy okusí jako nejvyšší zkušenost stav prapůvodní jednoty za světem protikladů.

 

 

Rozum – intuice

 

I když je současná západní kultura orientovaná převážně rozumově, neznamená to, že rozum je jedinou a nejvyšší složkou lidské bytosti, schopnou odhalovat hlubší pravdy o životě.

Rozum pracuje analyticky, je chopen shromažďovat údaje a argumenty, logicky je uspořádávat a činit určité závěry. Oproti tomu je znám z mnoha oblastí lidské činnosti i jiný způsob poznávání, jenž není charakteristický někdy až lopotnou snahou po uspořádání poznatků, ale přináší cenné informace jakoby v hotové a často i celistvé podobě. Může se jednat o inspiraci básníka, hudebního skladatele, právě tak jako nápad řemeslníka, řešícího určitý problém. Intuice pomáhá matce vytušit nebezpečí hrozící jejímu dítěti nebo vědci odhalit neznámý zákon za světem jevů.

Všichni jistě známe i celou řadu dalších případů, kdy se intuice projevuje v lidském životě. Málokdo je však schopen se fundovaně vyjádřit k podstatě a mechanismu tohoto jevu.

Pro stavy, v nichž se intuice projevuje, je často charakteristické uvolnění, zklidnění nebo i polospánek. V okamžicích, kdy umlká osobní usilování, chtění a horečné uvažování, je člověk více schopen naslouchat hlasu intuice. Podle tradice východních i západních duchovních směrů se jedná o projev vyšší složky lidského vědomí, která je běžně přehlušována stálým kolotáním mysli či vlnobitím emocí. Na základě praktikování koncentračních a meditačních technik i celkové vnitřní očisty se člověk mimo jiné také více přibližuje zdroji intuice a inspirace.

Pokud se jedná o vztah mezi intuicí a rozumem, lze konstatovat, že i přes svoji diametrální odlišnost mají tvořit jednotu v rámci celistvé lidské bytosti. Pokud je někdy rozum v rozporu s intuicí, není to známkou jejich naprosté neslučitelnosti. Rozum je někdy natolik pevně spjat s hmotnou úrovní a natolik spoután myšlenkovými stereotypy, že není schopen přijímat a dešifrovat signály intuice. Je-li však rozumová oblast uvolněná, pročištěná a harmonická, může velice dobře chápat význam intuitivních impulzů, být s nimi v souladu a zpracovávat i využívat je na své úrovni a svým způsobem. Rozum však také může sloužit k určité konfrontaci intuitivních impulzů s realitou tak, aby přispěl k odlišení pseudointuitivních projevů. Takováto souhra rozumové a intuitivní složky se stává významným tvůrčím potenciálem každé lidské bytosti.

 

 

Osud – svobodná vůle

 

Tyto dva aspekty života se nacházejí zdánlivě v příkrém rozporu. Zdá se, že jakákoli existence osudovosti zákonitě vylučuje projevy svobodné vůle a naopak. Skutečnost je však odlišná, neboť každý na základě svobodné vůle vytváří svůj vlastní osud.

Duchovní nauky používají místo slova osud označení karma nebo karmanový zákon. V tomto smyslu není osud člověka pevně určen někým dalším ani samotným Bohem, ale je pouze výslednicí jeho myšlenek, slov a činů. Vše, co jsme jednou vyslali, se k nám dříve či později vrátí jako bumerang a přinese své plody přesně podle charakteru naší setby. Tímto způsobem je člověk nucen vše, co způsobil, vyrovnat a potom může pokročit na základě získaných zkušeností na vyšší vývojový stupeň.

Působení karmanového zákona vnáší logiku a princip naprosté spravedlnosti do lidského života, i když jeho důsledky nejsou vždy okamžitě zjevné a někdy dozrávají i dlouhou dobu. Lidská bytost se pod vlivem karmy postupně očišťuje a zvědomňuje, až se jednou na základě čistého vědomí vymaní z působnosti karmanového zákona. Stane se pak v plném slova smyslu svobodnou a bude žít v souladu s věčnými zákony ducha.

 

 

Začátek – konec

 

Různé duchovní směry hovoří o konečném cíli pozemského života. Ať již je označován jako vykoupení, osvobození, nirvána či jinak, je mnoha lidmi chápán ve formě určitého rozplynutí spojeného se ztrátou individuality. Pokud se hovoří o rozplynutí, je tím míněno rozpuštění nižší iluzorní a egoistické osobnosti. Ta však není ani podstatou člověka, ani jeho duchovní individualitou. Konec vývojové etapy pozemského života je tedy možno chápat jako začátek skutečně duchovní existence lidské bytosti, která se neztrácí, ale naopak začíná svou vědomou spolupráci s kosmickými silami věčného života.

Nákupní košík
Nákupní košík je prázdný