Náhled knihy 40

Koruna a kořeny

vyšlo 2006

Péter Müller

překlad Monika Zbavitelová a Dušan Zbavitel

Mistrně napsaná zpověď význačného maďarského dramatika, která je zaměřena na hledání životních hodnot, vnitřní vývoj i poznávání nepsaných zákonů ducha. 

Vázaná, formát 150 x 230 mm, 309 stran.

Cena: 254Zlevněno z: 318 Kč

OBSAH:

  1. Koruna a kořeny
  2. O Čase
  3. O Bohu
  4. Bůh dítěte a dítě Boha
  5. Konec světa
  6. O Člověku neboli Tragédie manuše
  7. Komedie manuše
  8. O mém já a Já. Umění sebeklamu
  9. Setkání s Mistrem
  10. Úrovně sebepoznání. Dítě, Velbloud a Lev
  11. Univerzální já. Člověk Úsvitu
  12. Vyznání „žáby ve studni“
  13. Duchovní smysl Otčenáše

 

 

UKÁZKA Z TEXTU:

 

O Čase

 

Podstatné je, v jakém vztahu je někdo s oním tvořivým prasvětem, s ,,kvantovou úrovní“, jež je tvůrcem všeho.

Kdo v něm zapustí kořeny, je schopen denně se obnovovat, ať už má jakýkoli osud.

Tělesně, citově a zároveň i duševně.

Takový člověk zůstává věčně mladý, ať už je počet jeho let jakýkoli.

Silný, plný naděje a vyrovnaný.

Prožité životní role odhazuje s lehkostí a okamžitě vytváří místo nich nové. Ještě i jako stařec je schopen se znovu narodit.

To je tajemství dlouhého života a každého uzdravení; z božského lůna nadčasovosti, které tvoří ze sebe všechno, vyrazí život a osvobodí člověka od jeho chorých, zesláblých buněk a bleskově stvoří místo nich jiné. Tato formotvorná, životodárná pravěká huť nikdy nevznikla a nikdy nezanikne, ne že by byla a bude, ale JE – neboť ona sama je Věčnost. Když Ježíše pokárali, že i o svatém dnu klidu léčí, řekl: ,,Můj Otec do dnešního dne pracuje, proto pracuji i já!“ Jazykem dnešní teoretické fyziky bychom mohli říci toto: byl v neustálém kontaktu s kvantovou úrovní subatomové skutečnosti, jež dává vzniknout celému hmotnému světu.

Tomuto světu říkají Číňané tao.

Kdo se dostane do styku s tímto světem, bez ohledu na své náboženství a své vědomě registrované myšlenky, je věřící člověk.

Záleží jenom na jeho inteligenci a hloubce poznání, do jaké míry si dokáže uvědomit a zformulovat slovy tu skutečnost, prociťovanou celou jeho bytostí, že je ve styku se Životem, a ne se smrtí, Duší, a ne s pomíjejícím tělem, s kvantovou úrovní, a ne s hmotným světem, s Věčností, a ne s pomíjivostí. Takový člověk – stejně jako můj dědeček – žije v tao bez jakéhokoli tušení, co je to tao.

Když jsem se ho o jeho stých narozeninách zeptal, zda existuje nějaké tajemství dlouhověkosti, řekl:
,,Existuje, až příliš existuje! Kdo to ví, ten to prožívá. A ten, kdo to neví, zbytečně by o tom hovořil.“
Je to výrok, který by mohl moudrý Lao-c´ kdykoli zařadit mezi své sútry.

Říkají, že když jednoho jeho žáka zavolali k umírajícímupříteli a když viděl naříkající, plačící příbuzenstvo, surově se na ně osopil:

,,Jděte pryč! Nerušte jeho proměnu!“

Každý člověk, každá bytost a stéblo trávy, ale dokonce i stůl žije v průsečíku času a nadčasovosti, zániku a znovuzrození, a zatímco smrtící zákon entropie všechno v něm rozloží, tvořivá životní vůle ho zrodí znovu.
Forma se rozpadne, ale energie zůstane a vytvoří místo staré formy novou.

Neexistuje zánik, jenom neustálá proměna.

Kdo to vědomě nebo instinktivně pozná, rozumně se podřídí procesu proměny. Není připoután k ničemu, ani ke své době, ani k majetku, ani ke způsobu života, ani ke svým mániím, ani ke svému domu, ani ke svému autu, příliš ani ke svému tělu; své prožité role dítěte, dospívajícího, dospělého, starce, milence, matky, hospodyně a babičky snadno odhodí: ani se svým největším pokladem, svým já, přizpůsobeným jedinému pozemskému životu, se neztotožní, protože ví to, co náš geniální hudební klaun, že ,,existuje nějaký druhý“!

Pluje s procesem času.

Ví, že život se stává nesnesitelným v tom okamžiku, kdy chce zastavit velký proces, když v některé své roli uvázne, když se chce   zachytit něčeho, co se mu rozplývá pod rukama. Tehdy je nucen plout proti proudu, zoufale se zmítaje a především jako poražený, protože proud je mnohem silnější než on a zákonitě ho odhodí.

Moudrý člověk spolupracuje s proměnou.
A protože mu to není příliš zatěžko, je vyrovnaný, důvěřuje a na jeho tváři se nezračí křečovitá námaha.
Zbožní lidé o něm říkají, že se odevzdal do boží vůle.

Nepodřídí se jí, skřípaje zuby, ale vyrovná se s ní, to jest nalezne svůj mír a pokoj.

Proč?

Protože ví, že je to dobrá vůle.

Tisíckrát lepší, než vlastní sobecká vůle jeho já.

Ale já říkám – a to nelze dnes, v době vyprázdněných náboženství, ani dostatečně zdůraznit – že k tomu není zapotřebí zbožnosti!

Člověk žijící v blízkosti přírody, kterého jeho osud svazuje se zemí, vodou či lesem a který v souvislosti se svou každodenní prací prožívá, co je úlohou jara, léta, podzimu, že zima neznamená jenom zánik, ale i tajuplnou přípravu na nové jaro, protože pod sněhovou pokrývkou, v zemi, kterou považujeme za mrtvou, zmrzlou, sní život a připravuje se na znovuzrození; ten, kdo ví, že zrno v zemi musí shnít, aby rodilo, procítí zákonitost velké proměny stejně tak jako zbožná duše.

A to i když nevěří v žádného Boha.

Nemám rád slovo ,,náboženství“.

Je to pokrytecké slovo.

Povrchní.

Vecpalo se na místo, kde latina a mnoho jiných jazyků používá ,,religio“.

Religio znamená ,,znovupřipojení“, ,,návrat“, ,,opětné zapojení“.

To znamená, že celou svou bytost vracím do oné božské pravěké skutečnosti, odkud jsem se vytrhl.

Směr mého osudu se změní.

Ze zpětného pohybu přepnu na přímý, a to nelze utajit ani před sebou samým, protože auto jede jinak.

Maďarský výraz pro náboženství (vallás) vzniklo ze slova confessio, to jest ,,vyznání“ (vallomás), a jako takové není ničím jiným než společenským aktem. Vyznávám – nikoli Bohu, protože ten všechno ví,  nýbrž lidem – svou víru.

Pokud je to nebezpečné, protože mě proto pronásledují, může to být i cenné, svědčí to o skutečném duchovním obsahu, o pravém ,,obrácení“.

Ale od okamžiku, kdy to přináší výhody, uznání, společenskou prestiž nebo jakoukoli výhodu, význam slova se překroutí a je dobré leda k tomu, aby zakrývalo život v klamu.

Něco vyznávat lze bohužel i lživě.

Můj dědeček nebyl zbožný, žil jenom religiózním životem.

Bez toho, že by se byl komukoli z toho vyznal nebo si to pro sebe takto formuloval.

Jeho dlouhý život závisel nejen na jeho šťastných genetických danostech, ale byl také důsledkem moudrého umění žít.

Ta záhadná ,,čínská“ věta, kterou o tom vyslovil, mě nikdy neuspokojila, a proto jsem se pídil po tomto jeho tajemství.

Co to bylo, co starý pán věděl?

Odpověď jsem našel zvláštním způsobem právě v čínské tradici.

Mají několik tisíciletí starou svatou knihu  I-ťing, Knihu proměn.Ta učí, že když život vystoupí z tao, celistvost pravěké jednoty se rozpoltí na dvě prasíly. Tyto dvě síly jsou jin a jang; negativní a pozitivní, ženská a mužská energie se dostanou do dialektického napětí a z navzájem se odpuzující a oplodňující přitažlivosti se zrodí život, jehož podstatou je neustálá proměna. Samotné tao se nikdy nemění. Ve své nadčasové úplnosti zůstává v srdci bytostí vržených do proměn a času. Jeden starověký mudrc to vysvětluje jednoduše tak, že jakkoli rychle se točí kolo vozu, jeho osa má jediný střední bod, který se neotáčí.

Všechno okolo něho se otáčí, ale střed je nehybný.

Jak říká Ježíš v Tomášově evangeliu: ,,Já jsem pohyb a klid.“

Svět klidu je věčný.

Nezná čas, protože čas se rodí z pohybu: neexistuje nic jiného než neustálá proměna.

Svět Věčnosti nestojí mimo nás nebo nad námi a nepozoruje lhostejně náš urputný boj s Časem, ale je v nás. Žije v centru naší duše. Pravou příčinou našeho utrpení je právě to, že pomíjivost – proti níž marně bojujeme – považujeme za nepřirozenou a nejsme schopni nad ní zvítězit.

Svět je projevené tao.

Proto se moudrý člověk ,,žijící v tao“ snadno a uvolněně přetváří, proměňuje se spolu se zákonitými proměnami, nechává se formovat: a zatím v sobě uchovává svůj pokoj.

Těžiště své duše udržuje v ,,nehybném středním bodu“, z něhož se rodí všechno.

Nemysli si, že tento ,,střed“ je tak vzdálený.

Denně i víckrát jsi v něm, ale tak krátce, že to ani nezpozoruješ. V jediném okamžiku nad ním proletíš, a proto zážitek z něho, klid, nedokážeš pocítit. Tvá duše kmitá sem a tam, pohybuje se mezi krajnostmi, do určitého stavu zapadneš i trvale a nepocítíš to, když tvé nálady, pocity a vibrující myšlenky se přenesou přes tento tvořivý ,,střed“.
Mnoha lidem se tehdy podaří pocítit to déle, jestliže se najednou ocitnou v životu nebezpečné situaci a místo paniky se jich zmocní jakýsi nevysvětlitelný klid. Tehdy jednají se smrtelným  klidem, přesně a neomylně.

Dodatečně tomu říkáme duchapřítomnost.

,,Střed“ je pramenem každého uzdravení, vyřešení osudu. Každá regenerace, soulad a skutečná síla se rodí odtud.

Kdo najde v sobě toto místo, ,,našel sebe sama“; našel to, co hledal v každém chaosu.

Myslím, že můj dědeček o tom všem instinktivně věděl. Proto ho považovali za citově chudého člověka (i když takový nebyl!) a proto dokázal přežít dvě světové války, tři revoluce, jeden fašismus a jeden komunismus.

 

O Bohu

Představ si, že je nekonečné moře.

Říkám, že je, protože nezná minulost a budoucnost. Věčně jenom je.

A říkám, že je nekonečné, protože nezná ani prostor, je všudypřítomné a neexistuje žádné místo, kde by nebylo.

Voda, voda a všude voda.

Vodu tvoří nesčetné množství kapek, ale žádná povrchová blána je neodděluje od sebe. Jsou to samá drobná moře.

Když se zeptáš kteréhokoli z nich, kdo je, odpoví:

,,Jsem moře. Moře je ve mně, já jsem v moři, jsme jedno.“

A moře se pohne.

Neptej se proč.

Možná se chce obnovit.

Možná se chce očistit.

Možná proto, že nachází radost v bezstarostné hře tvoření.

Možná chce, aby jeho kapky neexistovaly v něm jenom nevědomě, ale aby ho i vědomě milovaly.

Energie, do té doby spící, se v části kapek změní ve vzpouru.

S vědomím své všemohoucnosti se jim zprotivila jednota, monotónní nehybnost bytí v něm, a tak zahájí svůj neúprosný boj za osvobození. V opozici proti síle přitahující docela všechno vysvobodí v sobě negativní sílu odporu a s euforickým zážitkem ,,já jsem!“ se vytrhnou ze svých pokojných pravd.

Nejen svého stvořitele, moře, ale i navzájem se odstrčí daleko od sebe. Kvadriliony samostatných kapek se rozletí.

Společně s radostí ze sebestvoření přichází také úlek. Přijdou totiž na to, že stvořily nejen sebe, ale spolu s pohybem i Čas. Opustily moře a vytrhly se i z Věčnosti a tato jejich vzpoura i jejich život jsou odsouzeny k smrti.
Neexistuje tu zánik – protože to, co je v nich vodou moře, nemůže nikdy zaniknout – jedině smrt.

A smrt znamená, že každá omezená kapka a každé drobné vědomí já se neustále mění – protože jedině bytí moře je věčné, bytí kapky ne.

Prvním zážitkem vzpoury je věčné umírání a věčné znovuzrozování.

Dokud se energie vzpoury nevyčerpá, v koloběhu vody je kapka stále nucena vracet se do moře a znovu a znovu formovat sebe samu.

Prvním zážitkem kapky je smrt.

Druhým je absence lásky.

Jinak řečeno, absence zážitku celistvosti.

Tím, že se sama vytrhla z celku, ocitla se náhle proti všemu a každému. S pocitem odděleného já se současně objevilo ty, on, vy, oni, ten a ti. S těmito druhými – ne-já – se dostala do vztahu odpuzování.

Tím, že od sebe odvrhla celek, odvrhla i všechny ostatní.

Jejím třetím zážitkem bylo, že moře se v ní postupně zamlžovalo a ona se proměnila, scvrkla v jediný minutový život, v zúžené a mělké vědomí já.

A ruku v ruce s tím, jak ztrácela vzpomínku na svůj nekonečný původ, vytvářela se v ní orientační schopnost, potřebná v tomto zábleskovém a čím dál hustším bytí, kterou nazvala intelekt.

Intelekt vidí už všechno zvlášť, jeho cítění podstaty je otupělé a o zdánlivém světě sebestvoření si myslí, že je to jediná skutečnost.

Jejím čtvrtým zážitkem je, že mrzne.

Po vytržení z teplého světa lásky moře se dostává do stále hustšího, chladnějšího a tvrdšího světa a i ona sama se stává hustou, chladnou a tvrdou.

Tento vnější svět tuhnutí nazve hmotou.

V tomto hmotném světě prožívá tragédii své pomíjivosti a svého stálého roztříštění.

Tady je konfrontována se všemi konečnými důsledky své vzpoury.

Tento svět je už jenom její, tu může tvořit podle své libovůle, tu prožívá svůj konečný triumf a současně i svou zkázu.

Vše, co se dosud skrývalo v nitru, stává se viditelným i navenek. Teď zakusí ve skutečnosti, co znamenala vzpoura.

Teď se zkonfrontuje s nekonečnou řadou důsledků. Teď si uvědomí, co znamená žít bez lásky. Teď, když tu už není, poznává, co je moře a co znamená žít v moři. Znovu a znovu se noří do hmoty, všechno vyzkouší, ale všechno opět ztratí.

To je její katarze, která ji ,,obrátí“, změní směr její cesty, udělá ji ,,religiózní“, to jest, chce se opět připoutat ke svému původu. V nejhlubším bodě jejího neštěstí a zoufalství vyvstane v ní vzpomínka na opuštěné moře a začne hledat cestu zpátky.

Mezi vzbouřenou a vracející se kapkou je podstatný rozdíl.

Když se pustila do svého sebetvořícího dobrodružství, nevěděla, neboť nemohla vědět, co dělá.

Když se však vrací, přináší do své původní vlasti a do svého skutečného já, do Moře, všechny poklady svých vědomě poznaných a bohatých zkušeností.

Až potud je příkladem.

Moře je Bůh.

Kapka jsem já.

A jsi to i ty.

Nákupní košík
Nákupní košík je prázdný