Náhled knihy 50

Iluze, sny a skutečnost

vyšlo 2001

M. Mihulová – M. Svoboda

Kniha se ve své první části zabývá schopností člověka vnímat objektivní skutečnost a paradoxem spojeným s nedostatečnou mírou sebepoznání.

Ve druhé části řeší obdobnou problematiku v oblasti duchovních nauk. Uvádí celou řadu konkrétních případů, kdy lidé hledající hlubší pravdy života sami svými postoji tvoří překážky k dosažení vytčeného cíle.
Vzhledem k tématice představuje tato kniha zatím ojedinělou publikaci na knižním trhu.

Brožovaná, formát 110 x 200 mm, 176 stran.


OBSAH:

ÚVODTAJEMSTVÍ LIDSKÉHO JÁ

CESTY ŽIVOTA

PANOPTIKUM LIDSKÉ MYSLI

Chytrost nebo moudrost

Ve všeobecné rovině

Debatní klub

Duchovní turistika

Žebravý mnich

Pomalu a vážně

Nepříjemný moralista

Klackem do ráje

Mudrcem snadno a rychle

Zbožní sobci

Narcis nebo jogín

Duchovní pýcha

Svatá rodina

Dobrák od kosti

Superslušnost

Společenská záležitost

Chval a budeš chválen

Rozume, braň se

Hra tajemných sil

S otevřenou pusou

Čáry a kouzla

Věštkyně

Kdo se moc ptá…

Co nás čeká a nemine

Čím více, tím lépe

Do roztrhání těla

Čtyři holé stěny

Nízká hmota

Práce šlechtí člověka

Zpátky na stromy

Vychrtlý asketa

Sexuální hrátky

Mluvím, tedy jsem

Syndrom paraple

Všechno vím, všechno znám

Skrytá nauka

Netečný pozorovatel

Buď vůle Tvá

Obětní beránek

Zachraň se, kdo můžeš

Plačící pomocník

Velký nadšenec

Já chci!

Vysoké boty

Originalita za každou cenu

Vyvěste fangle

Špatné, ale moje

Dědičná zátěž

Náhrada za manžela

Duchovní partneři

Zasloužilý jogín

Den s velkým „D“

Lákavé vábničky

Pevný základ

 

ZÁVĚR

UKÁZKA Z TEXTU:

 

CESTY ŽIVOTA

Miliardy lidí, obývající současnou Zemi, poskytují nevýslovně barvitou a rozmanitou škálu životních projevů. Obrovské mraveniště nejroztodivnějších postav a jejich osudů však přes prvotní zdání chaotičnosti má v sobě zakotveno i více či méně skryté zákonitosti. Lidské duše tak prochází situacemi a zkušenostmi, jejichž vnější podoba je velice odlišná, ale vnitřní mechanizmy naopak často velmi podobné či dokonce totožné. Z tohoto úhlu pohledu se již nejedná o nepochopitelnou a naprosto neobsáhnutelnou změť, ale o řadu základních principů, projevujících se v nesčíslných obměnách. Tuto situaci můžeme přirovnat k rozmanitosti hmotné přírody. I zde se projevuje nemírné množství nejrůznějších forem a materiálů. Z pohledu chemie se však na tom všem podílí zhruba stovka základních prvků.

Stejný princip platí i pro zájemce o duchovní vývoj. I oni jsou velice odlišní, s různými dispozicemi a okolnostmi vlastního života. Všichni však procházejí zkušenostmi či zkouškami, které mají podobný vnitřní charakter. Někdo již takových zkušeností získal více, druhý méně. Jeden získal „náskok“ v jedné oblasti a v druhé „zaostává“, ale zákony života a vnitřní principy lidské duše jsou pro všechny stejné. To však v žádném případě neznamená omezování individuality. Obecně platné principy máme přijímat tvůrčím způsobem a citlivě je realizovat v konkrétních podmínkách a situacích, které patří právě nám a které jsme si v podstatě sami připravili svým předchozím životem.

Například lidský egoismus se projevuje v nesčetných formách a situacích. Týká se věcí, osob, postavení, vědomostí, atd. Projevuje se dnes bez rozdílu věku, pohlaví, národnosti, politické příslušnosti či náboženského vyznání, vzdělání či osobních zájmů, stejně jako v minulosti. Jednou je zničující, jindy jen mírný a těžko postřehnutelný, ale stále se jedná o tentýž princip zaměření na vlastní osobu. Každá duše usilující o sebezdokonalení se v určité míře s tímto problémem vlastního života střetne a je nucena (bez ohledu na konkrétní podobu) s ním pracovat.

Soucit má také tisíce podob, ale je pro lidské duše něčím univerzálním, čemuž se mají naučit, přičemž konkrétní podoba není také rozhodující.

V dalším textu se zaměříme na určité projevy lidské duše, které jsou z duchovního hlediska zdržením či slepou uličkou na cestě k Pravdě. Ve formě vnitřních překážek vznikají, jsou přijímány a udržovány v oblasti mysli a přispívají k vytváření oné zdi, o které říká Svámi Šivananda, že nás dělí od Pravdy.

Jedná se o různé návyky a stereotypy mysli, automaticky přenášené i do oblasti duchovního hledání, aniž by si člověk uvědomil jejich nevhodnost či nepoužitelnost pro vyšší oblast. Významnou roli hraje také ta skutečnost, že lidská osobnost přijímá v tomto světě určité role, s nimiž se často zcela ztotožňuje, aniž by znala svoji skutečnou podstatu. Tato tendence se přenáší také na duchovní cestu s tím rozdílem, že osobnost přejímá role nové s duchovním nádechem. Tak o sobě prohlašuje, že je buddhistou či křesťanem, jogínem či mystikem, aniž by se přitom přiblížila k bezprostřednímu poznání podstaty sebe sama. Mysl tak získává nová témata. Ta jsou sice ušlechtilejší, vznešenější či posvátnější, ale ve skutečnosti stále setrvávají jen v povrchové mentální úrovni. Mysl přijala nové pěkné „hračky“ pro svoji neustálou činnost, ne však dostatečný impulz pro překročení svého vlastního stínu, svých vlastních hranic. Uvedená (či jiná) označení jako buddhista, křesťan, jogín nebo mystik ještě sama o sobě neznamenají žádnou hlubokou změnu. Pokud však člověk takové přívlastky přijímá, měl by si zároveň klást otázku, do jaké míry realizoval základní principy těchto učení – tedy, do jaké míry se skutečně přiblížil poznání sebe sama.

 

PANOPTIKUM LIDSKÉ MYSLI

Chytrost nebo moudrost

Obsah těchto dvou slov charakterizuje rozdíl mezi světským a duchovním získáváním informací. V prvním případě může člověk poznávat nejrůznější oblasti, např. matematiku, zeměpis či chemii, aniž by jeho schopnost učení byla vázána na individuální morální vyspělost. Může být nebo se postupně stát chytrým. To mu však nebrání v případném zneužívání svých poznatků nebo v jejich využívání výhradně pro svůj osobní prospěch.

V duchovní oblasti lze také získávat podobným způsobem teoretické informace. Tato snaha má však strop, který nelze překonat cestou intenzivnějšího studia či lepších zdrojů informací, ale pouze za předpokladu současné pozitivní charakterové změny. Člověk tak do určitých oblastí nemůže proniknout, není-li potřebným způsobem zdokonalen v morální oblasti. Proto existují na duchovní cestě i různé zkoušky, jejichž úkolem je prověřit ryzost zájmů aspiranta. Tímto způsobem duše nejen získává poznatky, ale zároveň vnitřně dozrává. Moudrost, k níž svým vývojem spěje, pak lze označit jako spojení inteligence a nesobecké lásky v jeden celek.

Např. Dr. R. Steiner upozorňuje na problém nedostatečné morální vyspělosti slovy: „Mnozí se snaží pronikat do duchovního světa, aniž by jejich mysl byla čistá, jejich smysl pro povinnost posvátný a jejich vědomí nezkalené.“

Ve všeobecné rovině

S předchozí problematikou souvisí také možnost shromažďovat pouze teoretické informace o duchovním životě a uvažovat či diskutovat o nich pouze ve všeobecné rovině. Nejsou-li však duchovní principy realizovány jako součást každodenního života, nemohou přinášet potřebný efekt, představující transformaci lidského vědomí.

Proto „sběratelé“ duchovních informací všeho druhu nemohou docílit toho nejdůležitějšího na duchovní cestě – získání vlastních zkušeností, které namísto teoretických předpokladů nastolují jistotu.

Intelekt může hledajícímu člověku poskytnout mnohé cenné služby, nedokáže však pochopit skutečnost přesahující časoprostorové hranice. Může tudíž o duchovních sférách vytvářet určité představy, umožňující alespoň základní orientaci pro hledání, ale nedokáže zprostředkovat jejich bezprostřední poznání. Proto také stálé přemýšlení o podobě vyšších sfér nepřináší užitek, neboť potřebujeme především informace o tom, jak se připravit k jejich přímému poznávání.

Pokud například chceme poznat Středozemní moře, můžeme se snažit získat co nejvíce informací o jeho poloze, velikosti, teplotě, složení vody, flóře a fauně atd. atd. Všechny takové informace mají nesporně určitou hodnotu. Chceme-li však okusit koupel v tomto moři, musíme se především zajímat o cestu k němu, vhodný dopravní prostředek, potřebné finanční prostředky, nezbytné vybavení apod. Teprve informace druhého druhu nám umožní jednou získat vlastní zkušenost kontaktu s mořskými vodami.

Debatní klub

Jak již bylo uvedeno, nelze duchovní práci realizovat pouze v teoretické úrovni. Proto přináší také jen malý užitek organizování třeba i pravidelných setkávání zájemců o duchovní nauky, jejichž náplní jsou teoretické diskuse na dané téma. Předkládají se zde různé názory a hledají argumenty k jejich podpoře či vyvrácení. Často dochází i k určitým osobním střetům. Na základě takového přístupu dochází ve velké míře ke ztrátě času i energie přesto, že podobná společenství bývají zaštítěna ušlechtilými názvy.

Na duchovní cestě nemá smysl přít se s ostatními, nebo je chtít přesvědčit silou argumentů o své pravdě. Každý totiž musí pravdu nacházet a poznávat především ve vlastním nitru. To se týká i informací přijímaných z vnějšku – neboť chceme-li určitou informaci duchovního charakteru realizovat (žít v jejím duchu), musí s námi vnitřně rezonovat, a tak být zároveň i zdrojem síly. Něco takového však nelze nikomu vnutit. Buď naše duše rezonuje na určité „frekvenci“, a nebo ne.

Na tomto principu lze také jedině uskutečňovat smysluplné setkání lidí se stejnými duchovními zájmy. Jejich podobné vnitřní ladění umožňuje souznění duší a zároveň tak vytváří i příznivé podmínky pro příliv duchovní energie.

Duchovní turistika

Do okruhu podobných problémů patří také snaha získat více duchovních informací a poznatků stálým vyhledáváním nových a nových zdrojů. Zájemci tohoto typu navštěvují nejrůznější duchovní učitele a po kratší či delší době pokračují tak, aby jich osobně poznali co nejvíce a seznámili se pokud možno s největším počtem učení. Tato snaha má svůj nesporný význam, ale pouze na začátku nebo před vlastním vstupem na duchovní cestu. Člověk má přirozený zájem zjistit, co všechno se vlastně v dané oblasti nabízí a co by také pro něho osobně bylo nejvhodnější. Jakmile však objeví zdroj, jenž je v souladu s jeho nitrem, a zjistí, že zde může získávat mnohem víc než pouhé informace, měl by změnit strategii dalšího postupu. Místo stálého „kočování“ by se měl zaměřit na konkrétní cestu a její principy realizovat ve vlastním životě. Pokud by nedbal vnitřního cítění a pokračoval v honbě za dalšími a dalšími informacemi, mohl by také promarnit příležitost ke skutečnému duchovnímu růstu.

Chceme-li se stát např. zahradníkem a pěstovat růže, musíme získat nejprve určité informace. Můžeme navštěvovat různé pěstitele, seznamovat se s jejich prací i různými druhy růží. Dříve či později však musíme obdělat určitý pozemek, zasadit vybraný druh semen či sazenic a věnovat jim pravidelnou péči. Jedině tak můžeme i my sami jednoho dne vypěstovat nádherné květy.

Pojem duchovní turistiky není v některých případech pouze přenesený význam, ale souvisí s cestováním do míst se silnou duchovní tradicí či výskytem různých tajemných jevů. Cílem takových cest bývá především Indie, Tibet, Egypt a další exotické země, od jejichž návštěvy si lidé slibují hlubší zasvěcení do duchovních tajemství či kontakt se skrytými silami lidské duše.

Podobné představy však mají nejeden příslovečný háček. Nepřipravený (nevyzrálý) člověk může absolvovat jakékoli cesty, ale nemůže počítat se zázračným zduchovněním, podobně jako žák 1. třídy obecné školy po návštěvě Oxfordu nezíská rozhled vysokoškolského studenta.

Ani v kolébkách starobylých duchovních kultur nelze předpokládat, že tzv. na každém rohu čeká mudrc, který nedočkavého duchovního turistu zasvětí do nejhlubších tajemství života.

Dr. P. Brunton se např. ve svých spisech zmiňuje o svých dlouhých návštěvách Indie, kde se setkal s různými fakíry, zaklínači hadů, askety trýznícími své tělo apod., ale málem se vrátil do Evropy neuspokojen. Až na samém konci svého cestování po Indii se dověděl o mudrci z Arunačaly, s nímž mu osud umožnil setkání a u něhož nalezl projev duchovní síly, který u ostatních marně hledal.

Obvyklé cíle duchovní turistiky jsou dnes všeobecně známé, a proto zde čekají i různí podvodníci a šarlatáni, kteří rádi zvídavého Evropana či Američana připraví o peníze, naivní iluze a někdy, bohužel, i o duševní rovnováhu.

Lákají-li nás tedy exotické dálky a máme dostatek prostředků k jejich návštěvě, můžeme touto cestou mnohé poznat, nečekejme však od takových výletů zázraky v podobě rychlého a snadného zduchovnění.

Podle přesných zákonů se člověk rodí do míst, kde se má a může vyvíjet. Pro duchovní práci není třeba vážit daleké cesty, ale o to víc se snažit poznávat sám sebe a zákony života.

Na tomto místě si můžeme připomenout i starou moudrost, která říká, že odevšad je k Bohu stejně daleko.

Žebravý mnich

I když se sami přímo nevydáme na pouť do vzdáleného Orientu, máme dostatek příležitostí seznámit se s duchovním životem, obvyklým v těchto oblastech dnes i před staletími. Nezkušený člověk je upoután především vnějšími formami duchovní praxe, které jsou viditelné na první pohled a také poměrně snadno napodobitelné. Velmi často je např. spojována představa duchovní vyspělosti s životem žebravého mnicha, jenž v minulosti i v dnešní době je vídán v indických městech i vesnicích. Najdou se lidé, kteří tento způsob života považují za ideální prostředek k vlastnímu zduchovnění a chtějí jej realizovat i v našich současných podmínkách. Neuvědomují si přitom dvě zásadní věci. Skutečnost, že někdo putuje v oranžovém rouchu po Indii a žije z milodarů, ještě automaticky nesvědčí o jeho duchovní vyspělosti. Pod tímto pláštíkem se totiž může stejně dobře skrývat lenoch, žijící na úkor ostatních, jako upřímně zbožný člověk.

Druhý problém spočívá ve snaze přenášet do našich podmínek prvky, které nejsou v souladu se současným způsobem života. Zde je třeba zdůraznit, že člověk může rozvíjet dobrý charakter, soucit a lásku k bližním, snažit se o hlubší sebepoznání a sebeovládání, aniž by se přitom toulal po krajích českých v nezvyklém úboru s žebrací miskou u boku.

Nejvyšší duchovní principy jsou věčně platné. Na druhé straně v lidské společnosti dochází k evoluci, jejímž projevem jsou mimo jiné i odlišné formy vnějšího života. Cílem duchovně vyspělých jedinců není tento vývoj zastavit či vracet, ale realizovat duchovní principy v nových podmínkách a formách. Proto ustrnutí u starodávných obyčejů, rituálů, způsobů odívání a způsobu života vůbec představuje anachronismus, jenž vzniká nepochopením nejdůležitějších aspektů duchovního života. Skutečné duchovní hodnoty se totiž rodí v nitru člověka, bez ohledu na to, čím je zrovna zahaleno jeho tělo.

Uvedený problém se netýká samozřejmě pouze způsobu odívání, ale je projevem obecnějšího problému ulpívání na zevních formách. Na tuto překážku duchovního vývoje upozorňoval své žáky již před 2500 lety sám Buddha. Ze stejného důvodu netoužil, aby na jeho památku byly stavěny sochy či chrámy, neboť velmi dobře věděl, že to nejcennější jsou prostředky pro vnitřní přestavbu lidské bytosti. K tomu není třeba ani zvláštních oděvů ani ozdob ani exotické hudby ani odlišného vystupování na veřejnosti atd. Duchovní člověk totiž vůbec netouží se nějakým viditelným způsobem odlišovat od ostatních. Změna jeho bytosti probíhá ve skrytu nitra, v součinnosti s neviditelnými a nehmatatelnými duchovními silami. Touha po vnější výjimečnosti je jen protiváhou k nedostatečně rozvinuté vnitřní individualitě a často bývá spojena s projevem maskovaného či zjemnělého exhibicionismu.

S otázkou vnějších znaků duchovnosti souvisí také problematika přidělování tzv. duchovního jména. Tato stará tradice souvisela se situací, kdy adepti duchovních nauk odcházeli do ústraní a často celý osobní život vkládali do rukou svého Mistra. Přijetí nového jména symbolicky i psychologicky uzavíralo předchozí životní etapu. Přesto, že tato praxe není již určená pro dnešní dobu, přetrvává mnohdy zvyk přidělování nového jména zájemcům o určitou duchovní cestu. Efekt pak bývá převážně dvojí. Jednak se lidé domnívají, že nové jméno za ně zázračným způsobem vykoná duchovní práci a jejich vlastní potřebná snaha opadá. Jiní začnou být hrdí na své duchovní „vyznamenání“. Nevadí, že se přitom třeba ani trochu nezměnili k lepšímu a upadají spokojeně do jedné z mnoha forem duchovní pýchy.

Nákupní košík
Nákupní košík je prázdný