Náhled knihy 42

Had a kříž

vyšlo 2005

Péter Müller

překlad Monika Zbavitelová a Dušan Zbavitel

Autobiografické vyprávění maďarského dramatika, jenž ve svém ojedinělém díle spojil popis života v uměleckém prostředí se zkušenostmi plynoucími z kontaktu s nadsmyslovou oblastí a s pochopením duchovních zákonů řídících život na tomto i onom světě.
Výrazné vypravěčské umění autora i síly plynoucí z jeho bezprostředních zkušeností je českému čtenáři předávána i díky zdařilému, citlivému překladu dvojice Monika Zbavitelová a Dušan Zbavitel.

Vázaná, formát 155 x 230 mm, 296 stran.

OBSAH:

 

KNIHA PRVNÍ – O DUŠI

 

1. Had a kříž

2. Reinkarnace

3. Svadharma

4. Katarze

5. Učitel

6. Mistr

7. Tlumič

8. „Já“ a JÁ

9. Boj „já“ a JÁ

10. Narození a smrt „já“

11. Logika reinkarnace

12. Spojení se světem duchů

 

 

KNIHA DRUHÁ – REINKARNACE V PRAXI

 

1. Mé vzpomínky

2. Osm let po smrti

3. Zoltánovy předešlé životy

4. Ponaučení a rozloučení

 

 

UKÁZKA Z TEXTU:

 

1. Had a kříž

 

Duše je nesmrtelná.

Neříkám to proto, že tomu věřím, ale protože to vím – sám jsem to zažil.

Zemřel jsem už.

Byl jsem „tam“, ale vrátil jsem se.

Jak se to stalo a co jsem prožil, povím později.

Podstatné je, že mě tento zážitek změnil. Stal se ze mne jiný člověk a svět nabyl jakési průzračnosti, takže už pro mě neexistuje „zde“ a „tam“ – zůstal jsem ve spojení s „oním“ světem, o jehož existenci jsem předtím četl jenom v knihách.

Dnes už vím i to, ve které z těchto knih popustil autor uzdu své fantazii a které zážitky jsou autentické.

Například Shakespeare měl určitě zkušenosti média. V oněch scénách Hamleta, ve kterých hovoří o projevech duchů, najdeme mnoho drobných skrytých narážek, z nichž jasně vyplývá, že veliký dramatik znal přesně zákonitosti komunikace se světem duchů…

 

8. „Já“ a JÁ

 

Kdo je to JÁ?

Materialismus tvrdí, že hmota se ve své vysoké peci tak dlouho mísila a zjemňovala, dokud v určité fázi svého vývoje nenabyla vědomí. Stala se vědomou. JÁ je tedy dítětem této hmoty, citlivým okem jedné geniální barevné hmoty, které z ní vyrostlo jako citlivá a rozumná obrovitá buňka. Rozhlíží se, vnímá okolní svět i sebe, a co je víc, působí zpětně i na svého původce, hmotu. Formuje ji a krášlí, potom najednou zmizí a definitivně se rozplyne v onom pravěkém močálu bez vědomí, z něhož vzešlo. JÁ je v tomto pojetí finální výsledek jakéhosi zákonitého procesu: tragický, zfušovaný výrobek, žijící jen tak dlouho, dokud trvá soudržnost – potom zaniká. Tělo zahyne, rozpadne se na své prvky. Cestu rozkládajících se buněk a molekul lze na jejich útěku ještě nějaký čas sledovat: z jejich větší části je potrava pro červy, nebo se zabuduje do atomové struktury krystalů tvořících zemi. Co se však stane s vědomým JÁ, na to je jen jedna odpověď: nic.

Tradice říká něco jiného.

Podle tradice může vzniknout jedině něco, co se v určité věci odevždy skrývá. Několik buněk nemůže vytvořit lva, leda když už je v nich lev skryt. Hmota bez vědomí nemůže vytvořit vědomí, pokud není i ona v nejvyšším slova smyslu Vědomá.

Podle tradice je JÁ nesmrtelný božský Duch přebývající v člověku.

Je to paprsek téhož absolutního vědomého Ducha, který vytvořil hmotu: je v ní, formuje ji a udržuje podle Zákonů, které lze pochopit jen tím nejinteligentnějším rozumem.

Hmota a vědomí nejsou dvě odlišné věci a už vůbec ne původci jeden druhého. Neexistuje zcela nevědomá hmota ani naprosto nehmotné vědomí, obojí je výrazem projeveného Ducha. Jedno je forma, druhé je obsah a ani jedno z nich nemůže existovat odděleně, protože by to byl nesmysl.

Přečtete-li si pozorně Bibli, uvidíte, že člověk má dvě JÁ – jedno pozemské a jedno božské. Když Ježíš praví: „Ne má, ale tvoje vůle se staň, Pane,“ hovoří o svém pozemském „já“. Ale když řekne: „Já a můj Otec jedno jsme,“ má na mysli své božské JÁ.

Maďarština (stejně jako čeština) je tu bohužel chudá.

Nepamatuje na to, že je v nás jedno ich a jedno selbst, jedno I a jedno self, jeden džíva a jeden átman.

Jak vidíte, pomáhám si tím, že jedno píši jako „já“ malými písmeny a druhé JÁ velkými. Pokusím se teď vyložit, koho mám na mysli, když řeknu JÁ.

Projdu znovu onu cestu, na níž jsem je v sobě postupně zjistil, a je-li pravda, že toto JÁ je i ve vás, musí se při četbě těchto řádků ve vás poznat.

Cesta začala dlouhou úvahou, pokračovala zábleskem citu a skončila nečekaným zážitkem.

Viděl jsem, že Ježíš často používá slova JÁ.

Když praví „JÁ JSEM cesta, pravda a život,“ … „JÁ JSEM světlo života,“ … „JÁ JSEM živý chléb,“ nebo když na otázku Samařanky, kdo je poslem Božím, odpoví prostě „JÁ JSEM“ – tehdy hovoří o tomto JÁ.

Tento výraz připomíná jeden veliký dávný moment.

Lid se vyptával Mojžíše: „Kdo je ten Bůh? Kdo je ten, na něhož se stále odvoláváš a jehož jménem konáš zázraky? Kdo je ten, jehož musíme poslouchat?“ A Mojžíš tehdy neřekl ani slovo, ale vyšel na horu, a když se před ním zjevil v hořícím keři Pán, zeptal se ho: „Pane, kdo jsi? Já tě znám, vím, cítím, vidím, ale co mám povědět nevědomému lidu? Řekni mi, prosím, kdo jsi, ale tak, aby to pochopili nejen velekněží, učenci a mudrci, ale i ti nejprostší lidé.“

A tehdy mu Bůh řekl:

   „Eheje ašer cheje.“

Což znamená „JÁ JSEM, který jsem.“

Řekl tedy totéž, co Ježíš.

To je základní zážitek každého člověka.

Můj, váš, každého.

„JÁ JSEM!… JÁ EXISTUJI! … JÁ ŽIJI!“

Není člověka, který by to necítil.

Je to náš nejzákladnější zážitek.

Neboť existence a JÁ nejsou pro nás nikdy odděleny. Nemůžete být bez svého JÁ. A naopak: nemáte pocit JÁ, pokud neexistujete. Život a JÁ pociťujete současně: neboť tito dva jsou jedno. Když nejen vyslovíte, ale v sobě i hluboce procítíte „JÁ JSEM!… JÁ JSEM! … JÁ EXISTUJI… JÁ ŽIJI!“ – přijdete najednou na všechno.

Jenže Hospodin, protože mluvil hebrejsky a hebrejsko-aramejský jazyk nezná slovesné časy, řekl víc.

Věta zní:

„JÁ JSEM BYL, kdo jsem byl, JÁ JSEM, kdo jsem, JÁ BUDU, kdo budu.“

Byl jsem, jsem a budu.

Věčně.

Stokrát se můžete změnit, můžete zemřít tisícerou smrtí, můžete stotisíckrát shořet a může z vás opadat všechno – kůže, maso i kosti – všechny vaše buňky mohou zpráchnivět – ale ten pocit JÁ JSEM nikdy neztratíte.

Všechno jiné můžete ztratit.

A také ztratíte.

Peníze, dům, láska, tvář, tělo – to vše zanikne.

Ale to základní poznání a pocit JÁ JSEM zůstane navždy.

Potud mé úvahy. Nyní přijde záblesk.

Když můj první Mistr, onen indický lékař, o němž jsem vám už vyprávěl, hovořil právě o tomto, o JÁ, o átmanu, o nejstarším tajemství a učení Indie a já jsem nadšeně prohlásil, že bych se chtěl o tom dozvědět víc a že bych chtěl do indického ášramu, ukázal na střed mého čela a řekl: „Tady je Indie!“

A tehdy jsem najednou cosi pocítil.

Pocítil jsem, že Boží království není někde venku, ale ve mně.

Tak, jak to učil Ježíš.

Po tomto zážitku následovala otřesná zkušenost.

Při budapešťském říjnovém povstání mě zasáhlo šest kulek. Překročil jsem práh smrti. Nejprve jsem se polekal. Velice jsem se polekal. Celá má existence se proměnila v jediný veliký úlek a zvolala ve mně: „Už je to tady! To, čeho jsem se vždycky bál!“ Všech deset prstů jsem zaťal do dlažby ulice, strnule jsem hleděl na šedivé kameny zalité mou krví a v duchu jsem křičel: „Nezmizte mi, kameny, protože já jsem jen do té doby, dokud vás vidím, držím a cítím! Nezmiz mi, moje tělo, jakkoli jsi zraněné a zakrvácené! Ať jsem třeba bez nohou, bez poloviny plic a ochrnutý, ale ať JSEM! Nechci zaniknout! Nechci, aby přišel konec.“

A pak jsem najednou své tělo opustil.

Viděl jsem shora, jak tam na zemi leží kudrnatý, zakrvácený mládenec, jistý Péter Müller, jemuž se ještě nic nepodařilo, který nenapsal ani jeden významnější řádek, který se nedostal ke své lásce, za níž právě pospíchal s bochníkem chleba, který má ještě pořád otevřené oči, ale už jimi nevidí, protože já už v něm nejsem. Nejsem v jeho očích. Ale kde jsem…? Protože jsem! Panebože, vždyť JÁ JSEM! Myslel jsem, že už je konec, že přijde tma, nicota – a přece JSEM! Nad ním nebo vedle něho, to nevím, ale jsem tam, v blízkosti svého bezvědomého těla, a vidím, slyším, vím a myslím, právě tak jako dosud, i když už nemám ani mozek. Můj mozek zůstal na zemi, i mé srdce, má ruka – a já jsem přesto cítil, že mám všechno, jen jsem litoval, že tuto dobrou hru musím ukončit a musím zapomenout na toho mladého muže, na toho Pétera Müllera, kterým jsem byl rád. Teď leží tady dole v moři krve, ve vlastní krvi jako štěně, s vystrčenou nohou a usouženým obličejem, ve stejně známém hnědém manšestrovém plášti a v ruce tiskne ještě pořád bochník chleba, se kterým odešel z domu. Škoda, že je konec, říkal jsem si. Škoda. Škoda, že je konec a nedá se pokračovat. Škoda stromů, Balatonu, Pešti, mých tužeb, matky a mé lásky – musím se s nimi rozloučit, protože kromě života si s sebou nemohu vzít nic a nikoho.

Vtom řekl jakýsi hlas:

„Musíš se vrátit.“

Nevím, kdo to byl.

Zazněl zvenčí, a přece se zdálo, jako bych to byl řekl já sám.

To mě obšťastnilo – ale zároveň jsem se i polekal.

Byl jsem šťasten, že mohu dál naplňovat svůj osud. A polekalo mě to, protože mě najednou napadlo: „Panebože, se zmrzačeným tělem?“

To byla poslední myšlenka, na kterou se pamatuji.

Ale tím už začíná jiný příběh.

Vzpomínka na mou „smrt“ je však ve mně živá dodnes.

To byla ta chvíle, v níž jsem zažil, co řekl Hospodin Mojžíšovi z hořícího keře.

Nenaučil jsem se to z knih.

Zažil jsem to.

I vy to zažijete.

A teď se pokusím vysvětlit, kdo je to druhé „já“.

Je výplodem JÁ.

Dítě, vydechnuté z jeho duše.

Péter Müller je výtvorem mého JÁ, tak jako i vy jste výplodem svého JÁ – je to role, kterou musíme zahrát na jevišti světa.

JÁ je tvořivá moc, kosmický Shakespeare, který s nekonečnou hojností kouzlí ze sebe bytosti. A tvoří jako nebeský dramatik, jenom s tím rozdílem, že si nejen vysnívá různé postavičky, ale paprskem svého světla do nich vstupuje, noří se do nich a také se sám účastní hry; prožívá osud, který vysnil.

Chrlí ze sebe bezpočet rolí: krále, šaška, kněze, žebráka-opilce a matku s mnoha dětmi; ale v hlubinách duše každého pobloudilého tvora žije on – bolestný, pohřbený a mlčící; v obratném triku zloděje, v nelítostnosti vojáka, v chamtivosti tyrana, ve falši politika i za prázdným pohledem katatonického blázna. Každé „já“ prožívá příběh vášně, touhy, naděje uprostřed nesčetných zoufalých zápasů, triumfů i pádů, a když hra skončí, vezme s sebou zpět tresť zkušeností a obohacuje jí onu hustou duchovní hmotu JÁ, která ho vyslala na jeho cestu. Ten, který se z ní vytrhl, už není týž, který se vrátí: každým pozemským životem se obohacuje i JÁ – a tak dospěje prvé JÁ, čisté a neznající tajemství vtělení – Adam Kadmon – k vševědoucí, vše znající, čisté lásce, ke Kristovi. Mnoho životů je třeba prožít k tomu, aby se projevilo a stalo se bdělým to, co bylo skryté a dřímalo, aby to, co bylo až dosud neviditelným klíčkem, se rozkošatilo, aby to, co bylo vášní a odtržením, se proměnilo v harmonii a věrný návrat.

Vzor – Idea Člověka – byl už i na počátku stvoření.

Chyběl v ní jen zážitek utrpení, věrnost, kterou lze získat jedině za cenu krvavých bojů.

Proto žijeme my své malé role na zemi, abychom to vše získali.

Pomalu kráčíme z jednoho života do druhého drobnými krůčky, které se zdají obrovské; padáme zpět a znovu se plazíme vzhůru.

Každý život, i ztrátový, je pro JÁ výhrou.

To je smysl dramatu světa.

Nákupní košík
Nákupní košík je prázdný